Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 IX n

Jan Benda

Memorandum ŽNO a „židovská“ diskuse o vystěhovalectví - pokračování

„Není v tomto okamžiku žádný ušlechtilý cíl než pomoc, když by měl Německý dům ospravedlnit svoji pověst jako reprezentanta němectví.“ Probíhala tu registrace utečenců a ve velkém sále se stravovali společně Němci a Češi. Nabízenou možnost využívalo na 1200 lidí, v polovině října 1938 dokonce 2000. V případě, že by nepostačovala jídelna v domě, se uvažovalo o zřízení další pobočky. Později sloužily některé místnosti jako hromadná ubytovna. Prostředky k udržení kontinuálního stravování byly poskytnuty magistrátem hl. města Prahy. Nezanedbatelnou část financí později daroval fond londýnského starosty. Na základě dřívějších pravidel mohl být uprchlík stravován v Německém domě tři až čtyři dny, přísunem peněz byla lhůta prodloužena. Přesto nebylo možné, aby se dlouhodoběji podporovali na tomto místě, proto se brzy přesouvali do venkovských táborů, kde vyčkávali dalšího osudu. Peníze se rychle vyčerpávaly, proto akční výbor vyzýval k poskytnutí finančních prostředků. „K takové akci, kterou provádíme v součinnosti s ministerstvem sociální péče a Čsl. červeným křížem, patří velké finanční prostředky, které mohou být opatřeny, jen tak když každý v rámci svých možností přispěje. Peněžní sbírky, věcné sbírky a pracovní pomoc jsou ve stejné míře vítány.“

Peněžní prostředky se měly odesílat na konto „Flüchtlingshilfedienst“ u Böhmischen Unionbank. Věcné dary měly být projednány telefonicky. Kdo chtěl pomoci osobně, mohl se spojit s kanceláří výboru sídlící v bývalé centrále němec-kých aktivistických stran v Křižovnické 3, Praha 1. Na tomto místě a v Německém domě se téměř denně scházeli vedoucí činitelé bývalých německých aktivistických stran. Vedle zástupců německé sociální demokracie sem docházeli senátor Karl Kostka, bývalý tajemník Bund der Landwirte (BdL) Josef Jannausch, dále tajemník BdL Raimund Graf, Pater E. Reichenberger. Řešily se problémy týkající se další organizace zbylých demokratických Němců v Československu. Z této skupiny byli vyloučeni jak stoupenci SdP, tak i komunisté.

Při poradách se dospělo k názoru, že nebylo možné za stávajících podmínek zakládat v Československu nějakou organizaci, dokud nebyly pevně stanoveny hranice a vůbec politické poměry dosud nevykrystalizovaly. Proto se hlavní záběr debat věnoval podpoře uprchlíků a projednávaly se různé plány, jak jim trvale pomoci, neboť pro většinu byl návrat do původních domovů nemožný.Diskutující uvažovali o vystěhování uprchlíků do různých států, zejména zámořských a anglických kolonií. Podle zprávy policejního ředitelství by obdobný záměr potřeboval velkých finančních prostředků a vyžadoval delší čas k realizaci. Jakmile přišlo sdělení, že londýnský starosta přiletí do Prahy, aby projednal podporu uprchlíků z fondu, který byl získán sbírkou v Anglii, usnesli se zástupci bývalých německých aktivistických stran v čele s P. Reichenbergerem, že bude vypracováno podrobné memorandum o praktické podpoře emigrantů z fondu, a to bylo odevzdáno starostovi.

V odlišném prohlášení, které bylo formulováno záhy, navrhovali v prvé řadě prakticky proveditelnou trvalou pomoc osidlováním emigrantů na určitých místech.Proponováno mělo být takové usídlení na Podkarpatské Rusi, kde by byly založeny průmyslové podniky pro vývoz do Rumunska a SSSR. Autoři návrhu se domnívali, že i pro podkarpatoruskou vládu by taková kolonizace byla přijatelná, neboť by zvýšila daňovou potenci země a umožnila zlepšit zaměstnanost v zemi. Kolonisté, mezi nimiž by chyběli komunisté, by se zdrželi jakýchkoliv politických projevů a činností. Při příznivém přijetí plánovali rozběh záměru již l. listopadu 1938. Při první části tohoto plánu se počítalo s usídle- ním asi 5000 odborných pracovníků z německé demokratické emigrace. Hlavním iniciátorem myšlenky byl především Pater Reichenberger. Plán se setkal s příznivým přijetím nejen v ministerstvu Huga Vavrečky, ale i u plk. hl. št. Drgače, který vyjednával v této věci se zplnomocněním ministerského předsedy gen. Syrového. Reichenberger disponoval značnými peněžními obnosy, což mělo usnadnit provedení záměru. Další prostředky k vybudování školských zařízení na Podkarpatské Rusi chtěl získat prodejem budov spolků, u nichž se uvažovalo o likvidaci (Handwerkerverein a Uranie).

Dosavadní bezproblémová spolupráce mezi členy Sudetoněmecké národní rady (Sudetendeutscher Nationalrates) skončila poté, kdy Jaksch referoval 1. listopadu 1938 po návratu z Francie a Anglie o výsledcích svojí akce. Policejní zpráva uvádí, že musel doznat její neúspěch, a navrhl proto likvidaci jak samotné rady, tak i stanice péče o uprchlíky s odůvodněním, že „tyto instituce nemají dále žádného opodstatnění“. Dále doporučil, aby z peněz, které byly k dispozici, se financovalo vystěhovalectví politicky nejohroženějších uprchlíků a zbytek se poskytl československé vládě již k samostatnému financování zaopatření utečenců. Proti Jakschovi postavil se dr. Ohl a po bouřlivé debatě byl Jaksch vyzván, aby opustil shromáždění. V pokračování schůze byli on i jeho stoupenci vyloučeni, podobně i senátor Karl Kostka, který ho hájil, a bylo usneseno, že tento rozpor znamená prakticky likvidování Sudetoněmecké národní rady a že zbytek členů rady bude pokračovat v pomoci uprchlíkům. Nejednalo se o jedinou komplikaci. Prosincová zpráva policejního ředitelství uvádí, že snaha o umístění většího počtu uprchlíků na Podkarpatské Rusi a nově také Slovensku narážela na značné obtíže, zvláště na odpor tamních vedoucích politických osobností, takže se nepodařilo v této věci dosáhnout kladného výsledku.

Stejně tak ve věci vzniku „nějaké pevné organizace“ z Němců zbylých na území ČSR, kteří se hlásili k demokratickému směru, se nepodařilo dospět k pozitivnímu výsledku. Podobně tak i o osudu německých spolků, o nichž se zmiňovala předchozí zpráva, nebylo učiněno žádné definitivní rozhodnutí a ani nedošlo k nějakým závažným změnám. Proto se aktivisté soustředili především na různá vyjednávání o sociální pomoci sudetským uprchlíkům. Stále zřetelnější se jevila jediná možnost a tou byla emigrace, neboť podmínky pro trvalé usídlení demokratických Němců ve druhé republice nebyly příznivé. Druhou možností byl apel na straníky, kteří nebyli politicky ohrožení na životě a zdraví, aby se vrátili zpět do svých domovů v pohraničí. Dokládá to vzpomínka Karl Köstlera z Karlových Varů, který byl umístěn v menším městě v jižních Čechách. „Přijel tam Wenzel Jaksch a měl projev k uprchlíkům, bylo nás tam na dvě stě. Kdybych měl krátce shrnout obsah jeho řeči, tak mladým lidem nabídl možnost emigrace do Kanady, kde budou moci pracovat a žít. Starší lidé se měli vrátit domů, podle jeho názoru nemají důvod k obavám. Jakschův projev mě pochopitelně hrozně zklamal. Zdálo se mi špinavé a podlé říkat lidem, že to s těmi nácky není až tak zlé a že mohou jet bez obav domů. On sám přijel autem, jeho žena měla na sobě kožich, a pak klidně řekl lidem ležícím na slamnících, jen ať se klidně vrátí domů.“ Např. z uprchlického tábora v Prostějově se o Vá- nocích 1938 vrátila většina německých uprchlíků do Krnova.

Se vstupem německých vojsk do sudetoněmeckého území uprchli do vnitrozemí ČSR nejenom funkcionáři ilegální německé strany (KPD), ale také komunisté německé a české národnosti, kteří podporovali ilegální hraniční práci nebo se exponovali v denním politickém boji.

Podle odhadu odešlo do vnitrozemí jen z funkcionářského aktivu KSČ 1000–1500 osob. Exponovaní straníci byli staženi přímo do Prahy. Komunistická Solidarita – Sdružení na obranu práv a pro sociální pomoc se sídlem v Praze II, Zlatnická 8a – poskytovala až do úředního zastavení činnosti 27. října 1938 se všemi svými organizacemi vydatnou pomoc těmto uprchlíkům z pohraničí, a to bez ohledu na náboženskou, národní nebo politickou příslušnost. Jelikož spolek sám neměl k dispozici velké finanční prostředky, spočívala převážná část pomoci v dobrovolné spolupráci široké veřejnosti na základě svého pochopení s osudem uprchlíků. Solidarita pořádala na začátku října sbírku na pražských nádražích, která vynesla 53,10 Kč. Protože sbírka nebyla povolena, obnos byl po zákazu Solidarity zabaven a poukázán na obstavené konto 17.791. Konkrétní podoba pomoci spočívala jak v poskytování nejnutnějšího vyživování, ošacení, ubytování uprchlíků a jejich rodin, tak i v poukazování mimořádných peněžních výpomocí. Za zaopatření stovek uprchlíků v Praze se denně vydaly tisíce korun. Od 22. do 27. října 1938 se za ubytování pro 152 osob utratilo 6384 Kč.Na ošacení se vyplatilo 17 500 Kč, mimořádná výpomoc stála 16 350 Kč, vydání bývalých sekretariátů v Liberci, Karlových Varech, České Lípě a Teplicích činily 69 246 Kč. Solidarita registrovala počátkem měsíce listopadu 1938 2200 uprchlíků, kteří by při návratu do Sudet byli ohroženi na životě. Ty, kteří nebyli takto ohroženi, se snažila přimět k návratu. Úsilí v tomto směru bylo úspěšné, neboť se podařilo snížit počet utečenců na 1186 osob (v Čechách na 1053, na Moravě na 134 osob). Komitét také usiloval o zajištění nové existence zbývajících uprchlíků, aby nezatěžovali stávající péči, následujícími způsoby: podporou dobrovolného návratu do původních domovů, tedy pokud to bylo možné, podporou při přípravách vystěhování do zámoří, jednáním o dalších emigračních možnostech, obstaráváním povolení k práci pro specialisty, které republika potřebovala (skláře, výroba porcelánu, kůže, rukavic). Komitét mimoto požadoval, aby se upustilo od vypovídání osob a jejich rodin uvedených v přiložených seznamech. Solidarita spolupracovala se Šaldovým komitétem (Pomocným výborem pro německé uprchlíky) a v roce 1934 vzniklým Sdružením k podpoře německých emigrantů, jehož členové i představenstvo byli výhradně komunističtí straníci, či alespoň sympatizanti komunistického hnutí. Šaldův komitét posléze převzal jak agendu Sdružení, tak postupně také Solidarity.248 Uprchlíci byli pokud možno ubytováváni v komunistických rodinách, ale tyto možnosti se záhy vyčerpaly. Proto byli soustřeďováni v hromadných ubytovnách, místy také s německými sociálními demokraty.

Němečtí uprchlíci žili buď z vlastních prostředků, nebo byli závislí na sociálním zaopatření, které probíhalo podle stranické příslušnosti. DSAP vytvořila Výbor pro německé sociálnědemokratické uprchlíky zkracovaný jako komitét Jaksch–Taub. Komunistickým uprchlíkům pomáhala Solidarita – Sdružení na obranu práv a pro sociální pomoc, která kooperovala se Šaldovým komitétem (Pomocným výborem pro německé uprchlíky) a v roce 1934 vzniklým Sdružením k podpoře německých emigrantů. Agendy obou organizací se postupně ujal zmiňovaný Šaldův komitét. Na nadstranickém klíči bývalých německých aktivistických stran fungoval Akční výbor sudetoněmecké uprchlické pomoci v Německém domě v Praze.

Vystěhovalectví a situace v DSAP, DdFP a KSČ

Podmínky vystěhovalectví do evropských zemí a USA

Podpory uprchlíkům bylo nutné považovat za přechodné a výpomocné řešení problému. Hlavně proto mělo dojít k založení nové existence v řádném pracovním poměru nebo podnikání. To bylo možné uskutečnit v rámci možností uvnitř státu, ale také emigrací zejména jinonárodních utečenců do cizích států. I proto úřady považovaly vystěhovalectví za sociální problém, tj. vytvoření podmínek pro založení nových existencí. Před výběrem místa k emigraci bylo nezbytné se dostatečně obeznámit s okolnostmi, za kterých jednotlivé země umožňovaly přistěhování. Jaké komplikace to přinášelo, vyplývá z jednotlivých informací, které podaly československé zastupitelské úřady ve vybraných evropských zemích a USA.

Přistěhovalectví do USA bylo omezeno kvótou, která byla stanovena na základě přistěhovaleckého zákona z roku 1924 (Immigration Act of 1924). Přistěhovalecká kvóta ČSR činila v roce 1936 786 osob, pro další rok 1519 lidí a roku 1938 dosahovala výše 2835 osob. (Od 30. června 1931 do 30. června 1938 imigrovalo do Spojených států 2874 lidí). USA vydaly předběžný souhlas, že po stanovení čsl. hranic budou udělovat povolení k přistěhování osobám ze sudetského území na německou kvótu, která nebyla zdaleka vyčerpána. Výhoda spočívala v tom, že imigrace neměla národnostní omezení. Vyslanectví republiky ve Washingtonu však podotýkalo, že každý uchazeč musel podepsat žádost o přistěhovalecké vízum, která obsahovala doložku, že není anarchista, apod.

Přestože imigrace do Velké Británie nebyla omezena kvótou, vyhlídky pro nemajetné přistěhovalce se nabízely pouze v oboru ženských pomocnic v domácnosti a zdravotních sester s výjimkou pro některé specialisty pro nová průmyslová odvětví. Trvalý pobyt samostatným podnikatelům se povoloval jen tehdy, prokázali-li, že mají dostatečné prostředky na vedení podniku a byla by zaručena jeho prosperita. Zvláštní výhody se poskytovaly cizincům, kteří hodlali zavést novou průmyslovou výrobu v tzv. depressed areas, avšak bylo nutné, aby dotyčný měl alespoň polovinu kapitálu. Přicestovat mohly i ženy, které nechtěly pracovat, musely mít však dostatek financí. Emigrační úředník mohl odmítnout osoby na hranici z politických příčin, pokud se mu zdály „politicky závadné“, přestože z těchto důvodů nebyly činěny rozdíly při přestěhování. Obecně za nejnaléhavější případy se označovali političtí uprchlíci z Německa a Rakouska, pak sudetoněmečtí uprchlíci. Situace nepolitických židovských utečenců z Německa a Rakouska nebyla považována za tolik vážnou. Pro držitele bývalých rakouských cestovních pasů posléze i držitelů německých pasů byla zavedena vízová povinnost. Československých státních příslušníků se to v údobí druhé republiky netýkalo. Víza pro cestování z protektorátu do Velké Británie byla zavedena až od 1. dubna 1939. Samotná víza ke vstupu se udělovala na dočasný pobyt před další emigrací nebo pro trvalý pobyt. V prvním případě potřebovali emigranti vízum nebo potvrzení cizího konzula, že budou přijati do cizí země. V případě „trvalého pobytu“ bylo nutné mít v Británii garanta (organizaci nebo soukromou osobu), který by nesl za emigranty finanční zodpovědnost, nebo imigranti museli disponovat do- statečnými finančními prostředky. Britské úřady si vyhrazovaly právo přezkoumat každý jednotlivý uprchlický případ. Imigraci do Francie neomezovaly kvóty a rovněž nebyly zavedeny specifické podmínky pro židy, Němce, komunisty či socialisty. Bezproblémové uplatnění tu mohli najít průmysloví i zemědělští dělníci, především specialisté, zejména kovodělníci a horníci. V SSSR nebyly zavedeny kvóty pro přistěhovalce, ale velmi přísný výběr přistěhovalců prováděly sovětské úřady samy. Přičemž rozhodovala politická osobitost žadatele a jeho odborná kvalifikace. Ve Švýcarsku směřovala celková tendence ke znemožnění přistěhovalectví. V imigrační politice podle názoru vyslanectví nebylo činěno rozdílů mezi židy a „árijci“, jenom pro židy uprchlé z Německa platila vízová povinnost. Říšský tisk si stěžoval na poskytování azylu těmto osobám, proto se udělování tohoto práva postupně omezovalo.

20. ledna 1939 bylo zavedeno vstupní vízum pro emigranty-cizince. Švýcarské úřady za ně považovaly cizince, kteří pod tlakem politických nebo hospodářských událostí opustili svá bydliště v cizině a nechtěli nebo se tam nemohli vrátit. Ve třicátých letech se přistěhovalectví omezovalo na přijímání zaměstnanců, které potřeboval místní pracovní trh. V údobí druhé československé republiky bylo Švýcarsko prakticky výdělečně činnému přistěhovalci uzavřeno. Zámožnější uprchlíci, kteří se v tu dobu přistěhovali, měli pouze krátkodobá povolení k pobytu jako turisté. Přestože v zemi vládla svoboda politického přesvědčení, před udělením vstupního víza mohlo být zkoumáno, zda se nejednalo o osobu politicky exponovanou proti Německu. S ohledem na přísnou neutralitu konfederace se totiž žádný cizinec nemohl účastnit politické činnosti. V některých kantonech byla zakázána komunistická činnost i pro Švýcary. Do Itálie nepřicházelo podle názoru československých zastupitelských úřadů přistěhování uprchlíků vůbec v úvahu.

Belgie zavedla od 1. října 1938 vízovou povinnost s ČSR. V zemi panovaly přísné předpisy ohledně povolení k práci a pobytu. Podle zprávy vyslanectví bylo prakticky nemožné přijímat přistěhovalce z ČSR. Nizozemí do konce republiky vízovou povinnost vůči ČSR nezavedlo. Nizozemská hranice zůstávala po křišťálové noci v Německu téměř hermeticky uzavřena. Vyslanectví v Amsterodamu uvádělo, že v květnu 1938 byl vydán cirkulární výnos ministra justice z května 1938, podle něhož se na každého uprchlíka mělo pohlížet jako na nevítaného cizince. Za uprchlíka se považoval každý cizinec, jenž opustil svou vlast (zemi, v níž se zdržoval nebo byl usazen) pod tlakem různých událostí (perzekuce, omezování svobody). Pro vstup do země nebylo rozhodující, zda uprchlík disponoval peněžními prostředky. Naopak majetní přistěhovalci neměli být zvýhodněni. V Nizozemí panovala velká nezaměstnanost, navíc země byla přeplněna uprchlíky z Německa, jejichž počet dosahoval 35 000 lidí. Reálné možnosti přistěhovalectví se měly rýsovat především v nizozemských koloniích.

Přes Polsko probíhal povětšinou transit do přístavu Gdyně, odkud vystěhovalci pluli lodí do dalších končin. Samotné Polsko, kde narůstal antisemitismus, neumožňovalo přistěhování Němců a židů. Obávalo se totiž nárůstu německých menšin. Pro komunisty a socialisty nepřipadalo přistěhovalectví vůbec v úvahu, neboť podle vyslance Slávika tamější režim zastánce těchto politických směrů potíral. Slávikovi se úspěšně podařilo dojednat v lednu 1939 průjezd emigrantů.

Přistěhování do Maďarska a Bulharska nebylo vůbec povoleno. Vyslanectví v Rumunsku uvádělo, že povolení k imigraci se prakticky neudělovalo. Navíc se vůbec netýkalo židů. Povolení k pobytu a k výkonu zaměstnání mohli obdržet jen cizinci, kteří byli v Rumunsku usedlí od roku 1925. Výjimečně mohli najít uplatnění slévači, tkalcovští mistři, konstruktéři železa, avšak pouze za předchozího schválení rumunského ministerstva práce. I proto se do Rumunska přistěhovalo od 1. května 1938 do konce téhož roku jen 5 lidí z ČSR. Jugoslávie nedávala uprchlíkům povolení k práci, avšak pro malý počet odborníků tak činila. Přistěhovalectví židů nebylo na rozdíl od imigrace Němců možné. Obdobně v Řecku existovala možnost získání povolení k práci pro specialisty (skláře, soustružníky kovu, typografy, případně vedoucí síly pro textilní a chemický průmysl).15 Pokud neměli dostatečné finanční prostředky k živobytí, museli zemi opustit. Imigrace židů se nedoporučovala, rovněž také příchod komunistů a socialistů, neboť těm hrozilo trestní stíhání. V Albánii nebyly pro československé vystěhovalce žádné vyhlídky s ohledem na ekonomickou situaci země.

Zvláštní úřední nařízení týkající se omezení přistěhování do Švédska neexistovalo. Referent Královského sociálního ředitelství naznačil československému vyslanectví, že „přistěhování židů do Švédska není žádoucí a vzbuzovalo by v zemi značné pohoršení.“ Úřady připouštěly vstup židů do země k delšímu pobytu pouze zcela výjimečně. Vyslanec zjistil, že instrukce rozhodujících míst přikazovaly, aby se při imigraci upřednostňovali pokud možno Čechoslováci a němečtí uprchlíci z území připojeného k Německu před všemi ostatními uchazeči. Žádaní byli zejména specialisté jako kovodělníci, skláři, zemědělští dělníci a pomocnice v domácnosti. Reálná možnost připadala zhruba pro 100–150 lidí. Estonsko se bránilo přílivu přistěhovalců, přesto omezeně přijímalo pracovní síly v těch oborech, kde mělo nedostatek vlastních sil (odborníci v průmyslu – barvíři, tkalci). Možnost imigrace do Finska byla omezena. V Litvě, kam nemohli komunisté a socialisté, se mohli uplatnit výhradně specialisté. Specifické podmínky imigrace do Palestiny, ale i jihoamerických zemí jsou zachyceny níže. Z tohoto přehledu vyplývá, že při vystěhovalectví byli zvýhodněni specialisté (především techničtí odborníci a zemědělci). Komplikace vyvstávaly především pro židy a komunisty.

Přístup státu k emigraci uprchlíků

Ministerstvo vnitra již 10. října 1938 vybídlo ministerstva sociální péče a zahraničních věcí, aby ihned podnikla potřebné kroky ve vystěhovalecké otázce. Emigrace především jinonárodních uprchlíků představovala také jeden z prostředků řešení uprchlické otázky v republice. Komplikace vyvstávaly u nemajetných utečenců, ale také proto, že mnohé státy uzavíraly svoje hranice proti přílivu uprchlíků obecně a nejen z ČSR a propouštěli jen finančně zajištěné osoby. S tím souviselo nezbytné zajištění dostatečného množství valut pro vystěhovalce, což ztěžovalo vázané devizové hospodářství, které zamezovalo náhlý odliv valut do ciziny. Ten se mohl dít jen za souhlasu Národní banky. „Zájmová sdružení“ uprchlíků jednotlivých kategorií sama usilovala, aby prostřednictvím svých zahraničních styků umožnila vystěhování svých příslušníků do jednotlivých cizích států. Tato jednání začala dříve, nežli se mohla organizovat oficiální akce, která byla soustředěna v Ústavu pro péči o uprchlíky. Některá jednání probíhala po dohodě právě s tímto ústavem.

Jednání o hromadné emigraci prováděly v zahraničí jak zástupci židovských organizací, tak členové německé sociální demokracie (DSAP). Funkcionáři této strany byli k vedení potřebných jednání vybaveni poloúřední plnou mocí. Státní orgány jim přenechaly zpočátku plné pole působnosti, neboť samy se soustředily na jednání o britské finanční pomoci, která měla sloužit i k financování uprchlického zaopatření. Dá se říci, že zástupci židovských a německých uprchlíků se snažili zajistit možnosti vystěhovalectví, tedy země a místa, kam by se „jejich svěřenci dali umístit“. Stát sice jednal o finanční pomoci republice, ale hromadné vystěhovalectví ze svých prostředků financovat nechtěl. Možnost k tomuto účelu poskytoval britský dar, který se v tomto směru také využil. Financování emigrace jednotlivců se úřady nebránily. V průběhu debat se požadovalo, aby úhradu nákladu na vystěhovalectví židů provedla Velká Británie. Úřední místa si byla vědoma skutečnosti, že pokud se chtějí urychlit vystěhovalectví co největšího množství demokratických Němců a židů, musí vyvinout aktivitu v zajištění příslušných emigračních destinací, neboť akci „zájmových sdružení“ považovaly za nedostatečně důraznou a navíc bez podpory oficiálních institucí Československé republiky. I proto a též pod vlivem britské finanční pomoci rozvinuly v tomto směru větší aktivitu, jak jednáním v Kanadě, tak i ve Velké Británii až v prosinci 1938. Zajišťování emigračních možností pro vystěhovalce jednotlivce probíhalo kontinuálně. První místa na vystěhovaleckých seznamech měli obsazovat uprchlíci z Německa, tj. němečtí emigranti i s ohledem na tlak Německa na „vyřízení“ tohoto problému.

Průběh porad o vystěhovaleckých otázkách do jisté míry odráží i myšlení části úřednického stavu. 20. října 1938 byla svolána spěšná meziministerská porada ve věci vystěhovaleckých akcí do ministerstva sociální péče. Zpočátku se diskutovalo repatriační řešení. Úředník ministerstva sociální péče JUDr. Lev Zavřel, budoucí ředitel Ústavu pro péči o uprchlíky, uváděl, že mezi uprchlíky se nacházelo mnoho židů, již by se měli koncentrovat do táborů. Stejné opatření doporučoval i v případě demokratických Němců. Vystěhovaleckou akci demokratických Němců, kterou v tu dobu prováděl Wenzel Jaksch v Anglii, považoval za nedostatečnou. JUDr. Kotek, budoucí vysoký úředník vystěhovaleckého odboru Ústavu pro péči o uprchlíky, „viděl jedinou rychlou pomoc ve vracení lidí Německu.“ Dokonce navrhoval, aby byli Německu nabídnuti! Zástupce Národní banky ing. Patzer kontroval Zavřelovi tím faktem, že Jakschova akce byla úspěšná už tím, že v cizině vynesla 2,5 milionu Kč. Kritizoval, že z akce londýnského starosty byl k dispozici pouze 1 milion Kč, ač prý sbírka měla mít již 17 milionů Kč. Ing. Pára se stavěl proti vystěhování příslušníků českého národa. Přeháněl v počtu židovských uprchlíků, jejichž počet odhadoval od 25 000 do 50 000 osob. Projevil obavu, že z uprchlých Němců se do ciziny nebude chtít mnoho vystěhovat. „Proto nutno ihned je vracet, též i židy, sice nám tu zůstanou.“ Souhlasil s Kotkem, aby se trvalo na vládním usnesení o vracení utečenců. Žádal proto Zavřela, aby zrušil již zahájenou praxi na ministerstvu sociální péče, která omezovala nezbytnost nuceného návratu různými výjimkami pro ohrožené uprchlíky. Přestože schůze skončila doporučením, aby se židovští uprchlíci a Němci vraceli zpět do obsazeného území i za pomoci donucovacích prostředků, nebyla praxe v tu dobu již tak rigorózní a nastavený trend se povětšinou nezměnil. Průběh debaty ukázal, že část uprchlíků zůstane v republice, a proto bude nutné přijmout opatření týkající se jejich případné emigrace. Předpokládalo se, že k vystěhování zůstane značný počet uprchlíků přesahující kvóty i prostředky. Proto mělo být podporováno především na vlastní náklady, k čemuž se měly opatřit rychle vystěhovalecké kvóty zvláště v dominiích Velké Británie. V pokračování debaty se projevilo přání, aby co nejrychlejší vystěhovalectví židů podporovala vlastními prostředky právě Velká Británie. „Vyhlídky na hospodářské prospěchy z nich nejsou valné. Přijdou-li nějaká protižidovská opatření (numeru clausus apod.), budou se židi dobrovolně později stěhovat také s penězi.“ Přestože Velká Británie podle záznamu „dělala problémy“ s vývozem peněz a nákupem jízdenek, neměla klást překážky vystěhovalectví zámožnějších židů. „Ty, kteří spoléhají na podpory, bylo by nejlépe vystěhovat hromadně.“ Kolektivní vystěhování komplikovala individuální přání některých vystěhovalců. Podle výpovědí úředníků ministerstva zahraničí dala Británie zatím k dispozici kvóty pro 200–300 osob, Švédsko 300–500 osob a Finsko pro 200 osob. Jednáním s USA se mělo umožnit přistěhovalectví uprchlíků na německou kvótu, která nebyla vyčerpána. Účastníci kritizovali Spojené státy za malý zájem o uprchlický problém v republice.

Rozhovory měly proběhnout i se zeměmi Jižní Ameriky. Všechna jednání o emigraci měla být zahájena co nejdříve, aby se židé, kteří disponovali finančními prostředky, mohli rychle vystěhovat. Proběhla také rozprava bez konkrétního výsledku týkající se situace po případném vyčerpání dobročinných sbírek a z nich plynoucích prostředků pro možné vystěhovalce tzv. „do začátku“. Cestovní náklady do některých zemí byly totiž velmi vysoké. Jízdenka pro jednu osobu do Ameriky stála na 3 až 5000 Kč, na Nový Zéland dokonce 10 000 Kč. Emigrantům se mělo zabránit v případném návratu do republiky přidělováním růžových pasů. Tyto doklady, jež obsahovaly doložku v příslušné jazykové úpravě, platily výhradně k odjezdu z Československa a neopravňovaly k cestě zpět. Navíc pas musel být při příjezdu odevzdán československému zastupitelskému úřadu. Úředníci ministerstva vnitra doporučovali, aby se příspěvky z domácích i zahraničních sbírek použily na založení existence českých uprchlíků a na zaplacení jízdného do zahraničí pro nemajetné německé i židovské uprchlíky, kteří neměli najít trvalého usídlení na půdě zbytkového státu. Návrhu nikdo neoponoval, a proto mohl být uveden do praxe.

Na následující poradě zúčastnění úředníci pochybovali o dostatečných možnostech soukromé vystěhovalecké akce. Někteří se vyjadřovali v tom směru, že dokonce „zklamala“. Jak se ukazovalo, i státní akce v rámci dosavadních směrnic nedosahovala dostatečné šíře. K jejímu zesílení doporučovali účastníci následující opatření: 1) zorganizovat speciální kolonizační společnosti, 2) rozvinout diplomatický nátlak na exekutivu států, které by přicházely v úvahu pro přistěhování uprchlíků. Příslušné aktivity se rozbíhaly pomalu. Ústav pro péči o uprchlíky vznikl až na konci listopadu 1938.

V diskuzi ohledně nezbytnosti emigrace z republiky se problém uprchlíků rozdělil podle priorit do tří skupin: 1) emigranti z Německa a Rakouska – židé a demokrati (představující 1180 politických a asi 4000 židovských uprchlíků), 2) uprchlíci z pohraničního území (15 000 židů, mezi 8000 až 10 000 antifašistických Němců), 3) uprchlíci ze zabraných částí Slovenska a Podkarpatské Rusi. Poměrně rychle došlo ke sjednocení na názoru, že přednostně musí odcestovat německá a rakouská židovská emigrace, a to z hospodářských i politických důvodů. Demokratická emigrace z těchto států nebyla tak rozsáhlá a většina už z republiky odjela. Vůči židovské emigraci se navrhoval „drasticky přísný“ přístup. „Většina těchto osob je zámožná. Z jejich kapitálu mělo by se jim vyplatiti devizami (šekem na zahraničí) 25–50 % jejich jmění, zbytek by patřil do fondu, z kterého by se financovalo vystěhovalectví chudých židů.“ Zůstalo nakonec pouze u návrhu. Zavedly se však srážky z vývozu valut. Úředníci Zamini doporučovali ve věci vydávání pasů nejliberálnější postup. Protože panovala obava, že na již zmíněné růžové pasy nebudou cizí státy udělovat víza, měli všichni vystěhovalci obdržet modré pasy. Následující postup měl zůstat identický a tyto pasy měly čsl. zastupitelské úřady odebírat a „ohledně majitelů by prohlašovaly, že nejsou čsl. státními příslušníky“. Vydání cestovního dokladu se vázalo na předložení osvědčení o zaplacení daní a poplatků. Toto potvrzení nedostávali uprchlíci od úřadů v zabraném území, nýbrž se jednalo o prohlášení finanční správy (oddělení III/9a ministerstva financí), že nebyly námitky proti jejich vystěhování. Pro osoby, které žily na stávajícím území, platil výnos z 8. května 1928.30

Hovoříme-li o vydávání pasů, je nutné se zmínit o dočasném normativním omezení emigrace v souvislosti s podzimními událostmi. V době Mnichova bylo přijato vl. nařízení č. 194 Sb. z 26. září 1938 o omezení cestování do ciziny, které zakazovalo cestovat do zahraničí osobám v branném věku. Podle prosincové instrukce se při provádění § 2 tohoto nařízení mělo „postupovat bláhovolně u osob německé, maďarské a polské národnosti a židů, kteří se přistěhovali z obsazeného území“. K vycestování z republiky byla navíc od 5. října 1938 nutná výjezdní doložka v cestovním pase, kterou vydával příslušný zemský úřad. Formálně byla obě nařízení zrušena k 29. prosinci 1938, kdy se opět zavedl v zásadě volný styk. Zemský úřad nařídil již 28. října 1938, aby se vystěhovalcům přednostně vyřizovaly pasové záležitosti a umožnilo se jim tak brzké odcestování z ČSR. Vystěhovalci nakonec dostávali pas s platností na dobu šesti měsíců a ti, kteří nemohli prokázat svou totožnost, obdrželi prozatímní pas.

V prosinci 1938 začal plně fungovat Ústav pro péči o uprchlíky, jehož vystěhovalecký odbor organizoval odliv uprchlíků. Předsedou odboru se stal továrník dr. ing. Jaroslav Podhajský a ředitelem zmíněný JUDr. Josef Kotek. Odbor pracoval v dohodě též s ministerstvem za-hraničních věcí, kde bylo touto agendou pověřeno odd. V/3. Vzniklo tak ústředí, o němž se hovořilo již na dřívějších poradách a které mohlo účinněji pracovat v těchto otázkách. Rovněž disponovalo finančními prostředky i ve valutách. Zbývalo ještě mnoho práce, neboť po vycestování toužilo více než 20 000 československých státních příslušníků, z cizích potom 9060 osob. S ohledem na politickou situaci se muselo kalkulovat s emigrací i těch lidí, kteří potom původně netoužili, mezi něž patřili především židé. Rozvíjely se i možnosti odchodu několika desítek Čechů a Slováků, kteří zhoršením hospodářských poměrů v republice nemohli nalézt dostatečnou obživu. Přesto emigrace Čechů a Slováků nebyla cíleně podporována. Mezi známé Čechy, kteří se vystěhovali během druhé republiky, patřili Jan Werich, Jiří Voskovec, kteří odešli do USA, či Karel Lamač, který emigroval do Velké Británie. Tyto osoby pochopitelně nepatřily k uprchlíkům z pohraničí.

Ústav vydával speciální brožury o imigračních možnostech do jednotlivých zemí. Zájemci o vycestování se tak mohli seznámit s ověřenými informacemi, které mohli porovnávat s nabídkami různých zprostředkovatelských agentur.

Vystěhovalecký odbor spolupracoval s německými sociálními demokraty a zástupci židovských organizací, kteří měli svoje delegáty ve výboru znalců. O emigraci z Německa a bývalého Rakouska se staralo několik pomocných výborů, které byly sdruženy svými zástupci v Comité Central tchéco-slovaque pour les réfugies provenant d’Allemagne, jenž spolupracoval s konzuláty a spoluurčoval pořadí odjezdů emigrantů podle stupně ohrožení. Peněžité příspěvky na tuto akci se získávaly většinou v cizině. Ústav se snažil, aby problém emigrantů z Německa a Rakouska byl v co nejkratší době vyřešen. Protože dosavadní úmluvy zástupců jednotlivých podpůrných komitétů v tomto směru neměly dostatečného úspěchu, upozornili někteří úředníci vystěhovaleckého odboru zmíněné podpůrné komitéty, že ze zahraničně-politických důvodů se musí nezbytně otázka říšskoněmeckých a rakouských uprchlíků „likvidovat“, jinak by hrozilo nebezpečí, že by Německo žádalo vydání některých emigrantů.

V tomto směru byl zainteresován také Vysoký komisař pro uprchlíky z Německa, který delegoval do Prahy svého pověřence Rudolpha Katze. Katz potvrdil komitétům, že v Německu se objevily snahy žádat vydání některých německých uprchlíků pobývajících toho času v Československu. Současně upozornil, že se ve francouzském ministerstvu zahraničních věcí, rovněž i ve Stockholmu, dozvěděl, že československá vláda ubezpečila francouzskou i švédskou vládu, že uprchlíci cizinci nebudou z republiky násilím vystěhováni nebo k vystěhování nuceni. Ministerstvo sociální a zdravotní správy žádalo po Zamini vystavení dopisu pro Katze a pro Vysokého komisaře, v němž by se zdůraznila nezbytnost vyřešení otázky německých a rakouských uprchlíků v republice z různých důvodů. Pokud by se dopis Emmersonovi nepředložil, úřednici vyslovovali znepokojení, že by se otázka těchto uprchlíků dostala na druhou kolej a řešila by se především problematika židů z Ně- mecka. Jednalo se spíše o nepotvrzenou obavu, neboť prioritu v mezinárodních jednáních a přidělování víz získávali právě političtí uprchlíci, což se ukázalo již na mezinárodní konferenci pomocných organizací 22. října 1938 v Paříži, která se věnovala uprchlíkům v Československu. Uprchlíci, kteří utekli především kvůli pronásledování židů v Německu či v Rakousku, se dostávali do obtížnější situace.V čele Comité Central stála Marie Schmolková, která vedla také agendu HICEMu. Schmolková cestovala do Londýna a Paříže, aby zvedla zájem o uprchlickou otázku. Británie dala k dispozici pro německé emigranty 100 a posléze dalších 100 víz. Když byla Schmolková v zahraničí, prosadil Katz zřízení Centrální kanceláře pro technické provádění transportů uprchlíků při Šaldově komitétu. Katz se stal jejím předsedou a jako spolupracovnici vybral Helenu Matuškovou. Cestovní přípravy byly v rukou Raphaela a Hugo Gräfa, což byli stejně jako Katz komunisté. Personální složení Comité Central potom zapříčinilo ztížení výjezdu z republiky pro některé bývalé komunisty a jiné „jim nepříjemné uprchlíky“. Na konci prosince se měla situace v tomto komitétu uklidnit. Schmolková byla příliš zaměstnána prací v HICEMu, a tak přenechávala prostor v Comité Katzovi, z čehož vyplývaly již naznačené problémy. Na začátku ledna 1939 se konala v ministerstvu zdravotní a sociální správy další porada o vystěhovaleckých otázkách, na níž se debatovalo o umístění 800 rodin zemědělců do jižní Francie, kteří tam měli obdržet větší příděly půdy. Dr. Zelenka uvažoval nad situací v republice a navrhoval zřízení různých přeškolovacích táborů, neboť se nedostávalo zemědělského dělnictva a usilovalo se o snížení přebytku lidí z kanceláří, továren a obchodů. Umístění demokratických Němců probíhalo poměrně úspěšně, protože se řadě z nich podařilo vycestovat do severských států, Belgie, Francie a Velké Británie. V nejbližších dnech mělo odjet do Dánska 165 osob. „My zaplatíme cestu a 1 měsíc pobytu,“ prohlásil dr. Kotek.

Do jihoamerických států Paraguaje, Uruguaje, Argentiny se předpokládalo, že se vystěhují pouze českoslovenští zemědělci a průmysloví dělníci s výjimkou židů. Jiné možnosti ani jejich imigrační podmínky nedovolovaly. Probíhala jednání o vystěhování 1000 osob z Ostravska do San Dominga. Podobně se vyjednávalo vystěhování 1200 židů do Nicaragui. Upozorňovalo se na existenci pochybných podniků, které zprostředkovávaly emigraci do těchto končin, a hrozilo nebezpečí, že vystěhovalci v cizině ztroskotají a mohli by být dopravováni zpět na náklad státu. Hovořilo se i o možnostech umístění na Madagaskaru, kam měli být vysláni experti na místa, která by připadala v úvahu. Zmiňovala se také možnost vystěhování do Rhodesie, a to nejen pro farmáře, ale také pro lékaře a obchodníky.

Vrchní odb. rada Šlapák informoval o prosincové cestě do Kanady, jejíž imigrační možnosti považoval za veliké. Kanadská vláda, která se stavěla kladně k umísťování čsl. zemědělců, ale odmítala židovské uprchlíky, pověřila usídlováním přistěhovalců tamější železniční společnosti Canadian Pacific Railway Co. a Canadian National Railway Co. Usnadňovaly ho především podobné klimatické poměry jako v republice. Nabídka byla výhodná především pro hromadné vystěhování demokratických Němců, které mělo probíhat po etapách. Utečenci nezemědělci měli být přeškolováni. Celkově mělo být volných 36 000 farem, v provincii Ontario potom 122 zemědělských usedlostí. Hospodářství byla od sebe vzdálena několik kilometrů. Přistěhovalce čekala tvrdá práce. Bonita půdy byla nízká a ke zvýšení výnosů bylo zapotřebí strojů a peněz. Zemědělci měli být umísťováni jednotlivě, neměli tvořit kompaktní celky, aby se co nejdříve asimilovali a netvořili menšiny. Přesto se kolem jedné farmy mělo soustředit 10–25 osob. V provincii Quebec, kde převládalo francouzské obyvatelstvo, se brojilo proti jakékoliv kolonizaci. Problematické bylo financování akce, neboť kolonizace pro asi 5000 demokratických Němců (valuty a peněžité příspěvky) měla stát asi 70 mil. Kč. Za usídlení rodin vláda požadovala poplatek 300 liber a na umístění svobodných mužů, kteří měli pracovat na farmách spolu s rodinami, chtěla 200 liber. Na zajištění akce se podíleli funkcionáři DSAP. Z dalších „podniků“ se připravoval odchod 2500 židů do Palestiny ve spolupráci s židovskými organizacemi, jimž měly být přiděleny valuty až do výše 70 mil. Kč.

Záležitost „definitivního vystěhování něm. soc. demokratů“ do cizích států narážela na obtíže finančního rázu. „Republika potřebuje peníze pro péči o vlastní uprchlíky. Vystěhování příslušníků německé sociální demokracie na státní náklad, jež snad bylo původně z jejich strany zamýšleno, znamenalo by neúměrnou výhodu pro poměrně nepatrnou část uprchlíků,“ uváděla analýza soukromých emigračních podniků z pera úředníků ministerstva sociální a zdravotní správy. Proto se hledalo další finanční zajištění. „Pokud by část anglické půjčky byla poskytnuta ve formě daru (4 mil. liber) mohla by československá vláda uvolnit částku až 70 milionů Kč na emigraci a usídlování německých demokratů v cizině, jmenovitě v anglických dominiích a některých jihoamerických republikách.“ Kladně se k tomu stanovisku vyslovil komitét hospodářských ministrů. Pochopitelně vše souviselo s výsledky jednání v Londýně, které dopadly z toho pohledu dobře. Vláda na schůzi 10. ledna 1939 vzala na vědomí zprávu ministra financí o povolení dvou vystěhovaleckých podniků: palestinského a akce německých sociálních demokratů, jakož i o uvolnění částky ½ mil. liber šterlinků na každou z těchto akcí. Na téže schůzi byly schváleny směrnice pro vývoz valut vystěhovalců. Na jejich základě se uznával československý státní příslušník bez rozdílu národnosti a rasy. V tomto případě bylo možno vyvézt valuty v ceně až do 80 000 Kč a bylo nutné zaplatit ve prospěch fondu Ústavu pro péči o uprchlíky dávku z hrubé povolené částky. Volná hranice činila 15 000 Kč, od 15 000 do 25 000 Kč byla 20% dávka, od 25 000 do 80 000 Kč to byla 30% dávka. Pokud se jednalo o cizince, resp. osoby bez státní příslušnosti, byla stanovena volná hranice 7500 Kč, od 7500 do 15 000 Kč byla dávka 20 % a od 15 000 do 50 000 Kč, což byla nejvyšší hranice, byla dávka 50 %. Podle slov ministerských úředníků mělo jít oproti postupu v Německu o benevolentní přístup. Podobná úprava se stanovila i pro osoby s cizími cestovními pasy nebo československé prozatímními pasy. Prostředky na „kanadskou akci“ putovaly tedy z britského daru. Příkaz úhrady zálohy nákladů akce ve výši 150 000 kanadských dolarů byl proveden ještě před 15. březnem 1939. Účastníci akce se nacházeli většinou v Británii a severských státech.

U vystěhovalectví do Palestiny podobně jako při akci německýcsociálních demokratů se uvažovalo o využití anglické půjčky. Pokud by ČSR tuto půjčku nezískala, předpokládala se emigrace méně než 2500 osob, v případě získání této půjčky až 5000 osob, neboť by mohla být uvolněna valutová zásoba až do již zmíněné částky 70 milionů Kč. Skrze Ústav pro péči o uprchlíky emigrovalo do 5. ledna 1939 2899 osob (1282 čsl. státní příslušnosti, 810 německé, sporné 607). V této souvislosti se musí zmínit fakt, že ústav pomáhal zajišťovat vystěhovalectví německých a rakouských emigrantů, kteří nadále zůstávali mimo jeho sociálně-charitativní péči.

Ústav rozvinul v lednu 1939 širokou aktivitu s cílem zajistit co nejvíce vystěhovaleckých možností. „Všude postupováno ohledně vystěhovalectví jak písemně, tak i osobními vlivy. U severských vlád bylo působeno osobními intervencemi, aby přijaly ve větším počtu cizí uprchlíky, kteří se usídlili u nás,“ popisoval činnost odboru úředník Kotek. Byly zúkolovány také jednotlivé zastupitelské úřady za účelem zjištění podmínek pro emigraci, jakož i pro podání přehledu o dosavadních přistěhovalcích (podpůrné akce, hromadné transporty apod.).

Rozvíjely se také přípravy na vyslání zvláštní komise do Rhodesie v Africe. Imigraci usnadňovalo, že rhodeská vláda nežádala od přistěhovalců žádné peníze a slíbila bezplatné přidělení pozemků. Komise měla zkoumat půdní podmínky a podnebí a vybrala by místo, které by se pro usídlení nejlépe hodilo. Ve Rhodesii měl být vytvořen emigrační tábor, kde by se provedly všechny přípravné práce pro příchozí emigranty. Komise měla pracovat na vlastní náklady a obdržet diplomatické pasy. Za členy této komise byli vybráni hygienik prof. MUDr. Kabelík, veterinární odborník prof. MVDr. Král, agronom ing. Fleischmann a zástupce československé vlády. Na vlastní náklad slíbila vyslat do Rhodesie několik expertů také firma Baťa.

Přestože se na ministerstvu sociální péče objevil návrh, aby byl do Londýna vyslán zástupce, který by společně s finančními odborníky usiloval o získání vyšší anglické půjčky a pomocí známostí usiloval mezi anglickými kruhy a v dominiích o umístění především židů. Tento návrh nebyl akceptován a plné pole působnosti v Londýně bylo přenecháno zástupcům německé sociálně demokratické strany (DSAP). V případě židů byla starost o jejich umístění v zemích britského impéria přenechána jejich zásahům prostřednictvím různých institucí. Za těmito zásahy nestála československá vláda a tím jim nebylo dáno dostatečné důraznosti. V lednu 1939 se hovořilo také o Kulkově vystěhovalecké akci do Dominikánské republiky. Kulka vyjednával se zástupci vyslanectví Dominikánské republiky v Paříži, které slíbilo udělení emigračních víz pro 1200 osob židovského vyznání za předpokladu, že by každý z vystěhovalců zaplatil toto vízum 110 dolarů, na cestovném a dopravě 150 dolarů. Navíc se emigranti museli prokázat obnosem 200 dolarů, celkem tedy spočteno asi 13 200 Kč na osobu a asi 7000 Kč na „instalování“ v Dominikánské republice. Vcelku by akce stála asi 20 milionů korun. Vyslanectví Dominikánské republiky v Paříži (v Praze neměl tento stát zastoupení) bylo ochotno poskytnout víza výhradně proti hotovému zaplacení vízových poplatků. Proto se navrhl způsob, aby se obstarání víz a poukázání poplatků provedlo prostřednictvím československého vyslanectví v Paříži. Dr. Zavřel měl ověřit emigrační možnosti do Dominikánské republiky na vyslanectví této republiky v Londýně a při jednání a britskými zástupci.

Výhodné podmínky pro uprchlíky-zemědělce se nabízely i v jižní Francii, neboť tam nebyl nutný kapitál a bylo možno kolonizovat rodiny na dílčích kolonátech, přičemž zemědělský dělník se oceňoval za práci částí naturálního výnosu statku, což bylo hmotně výnosnější, než tomu bylo při obyčejném námezdním poměru. Umístění uprchlíků v Jugoslávii a Rumunsku bylo zpochybňováno, neboť tyto země zápasily se svými vlastními problémy, a dokonce chtěly propouštět československé zemědělce, dělníky a úředníky usedlé v těchto zemích po řadu let.

„Proto bylo nutné organizovat vystěhovalectví opatrně, aby se předešlo škodám hmotným i morálním.“ SSSR byl zaslán seznam komunistických uprchlíků a Svaz si měl vybrat určité osoby ze seznamu. Kotek viděl lepší možnosti pro umístění uprchlíků v severských státech.

Myšlenka umístění uprchlíků ve Francii se rozvíjela jednáním zástupce Národní rady československé JUDr. Jaroslava Trnky, který jednal s francouzským ministrem kolonií, který slíbil umožnění kolonizace čsl. vystěhovalců na Madagaskar a Novou Kaledonii. Ministr kolonií měl sám posoudit, zdali se tato území hodí pro čsl. vystěhovalce. Další jednání pokračovala. Československý vyslanec Štefan Osuský projednával umístění až 600 zemědělců. Výsledky považoval za příznivé, neboť měl slíbené koncese i podporu francouzské vlády. Jediným nedostatkem jednání byla skutečnost, že přistěhovalci směli být jen československými státními příslušníky. Otevírala se i možnost zaměstnat horníky v severní Francii a 200 nezaměstnaných uprchlíků na stavbě přehrad v Pyrenejích. S francouzskou vládou měla být sjednána konkrétní dohoda a podán návrh na zřízení kolonizační společnosti pro Francii. Pro financování akce se předpokládalo přidělení úvěru garantovaného francouzskou vládou ve výši 19 mil. franků. Soukromá Česká kolonizační společnost žádala po francouzském ministerstvu práce místa pro 5000 průmyslových dělníků, dostala přislíbeno 200 až 300 míst horníků. Tedy to, co dříve získal Osuský. Mimoto mělo být nabídnuto několik tisíc míst frézařů, vrtačů kovů a montérů. Největší poptávka byla po automontérech a dělnících, kteří pracovali na opravách leteckých motorů. Ústav pro péči o uprchlíky měl sestavit jmenný seznam osob s kvalifikací, které by připadaly v úvahu. Soupis byl předán 6. února 1939 úředníku Martínkovi z kolonizační společnosti. O zemědělské práce ve Francii nebyl mezi uprchlíky velký zájem. Optimismus Osuského nesdílela britská legace, která ve zprávě Foreing Office uváděla, že ochota francouzské vlády k přijetí československých uprchlíků byla malá.

Na jednání vystěhovaleckého odboru 4. února 1939 se diskutovalo o umístění uprchlíků v Austrálii. Tamější vláda byla ochotna přijmout jednotlivce, ale požadovala poplatek 300 australských liber pro rodinu. Obávala se však nežádoucího vlivu komunistů, a proto měl záruku výběru uprchlíků na sebe vzít Ústav pro péči o uprchlíky. Mimoto se vyjednávalo o emigraci 170 osob do Dánska, které slíbilo utečencům pouze dočasný pobyt před další emigrací do Británie či jejich dominií. Norsko požadovalo garance, že uprchlíci budou po půl roce pobytu také pře- vzati Albionem. Některé rozjednané akce musely být zastaveny. Jednalo se o vystěhování do San Dominga a do Nicaraguy. Ukazovalo se totiž jako nejisté, zda tyto země uprchlíky přijmou. Hrozil eventuální návrat a prostředky vynaložené na vycestování by přišly vniveč. Slibnější možnosti se nabízely v jiných jihoamerických republikách. Do Ecuadoru, kde se v té době nacházelo 80 rodin, se předpokládala možnost dalšího vystěhování pro 300 rodin, především zemědělců a židů. Do Paraguaje by se podle odhadu mohlo vystěhovat několik tisíc osob, ale ne židovští uprchlíci. V úvahu připadali především němečtí a maďarští zemědělci. V Uruguaji bylo naproti tomu možno umístit i židy. Otevírala se také možnost umístit větší počet rodin v Bolívii a Argentině. Jihoamerické státy žádaly především zemědělce, nikoliv svobodná povolání. Z toho vyplývalo nezbytné přeškolení uprchlíků, s čímž např. židovské organizace počítaly. Měla proběhnout také jednání o emigraci do Habeše. Majitel cementáren v Miláně Ricardo Ilový chtěl v tomto směru pomoci, měl styky s italskými místy a přicestoval k jednání do Prahy. K uskutečnění záměru nakonec nedošlo.

Ústav pro péči o uprchlíky participoval také na ecuadorské akci, která byla provedena na základě tzv. hospodářského transferu, a to Brněnské zbrojovky. 2. února 1939 byla sjednána dohoda několika zástupců československé strany se zástupcem ecuadorské vlády. Podle ní byla emigrantům z českých zemí dána k dispozici pohledávka Zbrojovky u ecuadorské vlády ve výši 2 632 640 Kč uložená na vázaném účtu v Quitu, která nemohla být transferována do republiky (tzv. zamrzlá pohledávka). Vystěhovalci měli složit u Anglobanky v Praze v korunách částku vázanou do té doby, než ecuadorská vláda uvolnila ve prospěch vystěhovalců odpovídající sumu v ecuadorské měně, a to z poloviny přímo vystěhovalcům, z poloviny na zvláštní československý kolonizační fond. Ve finále úspěšnou akci komplikovala skutečnost, že tamější vláda často měnila podmínky transferu. Původně mělo odjet 60 rodin, nakonec to bylo jen 24 rodin.

Jak je patrné, jednání o vystěhovalectví probíhala dlouho (obstarání financí, deviz, víz, kolonizační místa). Často byli požadováni zemědělci, kterých byl mezi vystěhovalci nedostatek, proto byly organizovány přeškolovací kurzy. Někde nebyly pro Evropana snesitelné klimatické poměry. Jinde komplikoval imigraci požadavek nuceného rozptylu. U některých států hatily příjezd vystěhovalců jejich vysoké požadavky na finanční hotovost, kterou si měli přivést. Stát zřídil referát pro ochrannou péči o vystěhovalce při policejním ředitelství v Praze. Vedením tohoto referátu, který měl zajišťovat serióznost podniků a ochránit vystěhovalce od finančních ztrát, se stal dr. František Machala, který byl kooptován do výboru znalců Ústavu pro péči o uprchlíky. Likvidace Československa v březnu 1939 značně zasáhla do vystěhovaleckých akcí. Jednání se zahraničními vládami bylo vzhledem k likvidaci zahraničního zastoupení československou většinou zastaveno a později bylo britskou vládou zastaveno i uvolňování valut z britského daru. Ne nadlouho. Peníze z tohoto daru se využívaly dále v rámci Czech Refugee Trust Fund. Pokračovaly však již sjednané akce, a to v případech, pokud osoby, které měly odjet, obdržely potřebná povolení od okupačních úřadů. Po vzniku Zentrallstelle für jüdische Auswanderung v červenci 1939 zaopatřoval vystěhovalecký odbor emigraci jen pro osoby nežidovského původu.

Do 15. března 1939 bylo přiděleno vystěhovalcům celkem 48,4 milionu Kč ve valutách, z čehož 31,7 milionu pocházelo ze zahraniční pomoci. Z vlastních valut Národní banky se poskytovaly finanční prostředky až do 18. února 1939. Po tomto datu se přidělovaly valuty z britského daru uprchlíkům, kteří vyhovovali podmínkám londýnské úmluvy. Ostatním utečencům se valuty vyplácely nadále ze zásob Ná- rodní banky. Národní bance se z britského daru uhradily valuty, které vydala od 15. října 1938 na vystěhovalce podle sjednaných podmínek úmluvy. Každý vystěhovalec (resp. každá rodina), který neměl k dispozici vlastních peněz, mohl od ústavu před vystěhováním zdarma obdržet částku 200 liber spolu s dopravními výlohami do místa určení. Pokud vlastnil peněžní prostředky, byla mu provedena patřičná srážka.

Doposud zde byly charakterizovány především úvahy a jednáno vystěhovalectví uprchlíků. V době od 17. listopadu 1938 do 14. září 1939 vyřídil Ústav pro péči o uprchlíky 12 319 žádostí o vystěhování (asi 4825 rodin). Základními cíli uprchlíků se staly především Palestina (2240 osob), USA (1621 osob), Kanada (626 osob) a státy Jižní Ameriky, přechodnými potom Anglie (2462 osob), Francie (264 osob) a Švédsko (295 osob). Z jihoamerických států potom připadali vystěhovalci na tyto státy: Argentina (80), Bolívie (251), Ekvádor (317), Chile (270), Kolumbie (14), Nicaragua (1), Panama (301), Paraguay (104), Peru (2), Guatemala (2), Uruguay (209) a Venezuela (15). Mimoto emigrovalo 255 osob do Belgie a 174 do Norska. Statistika neodráží skutečnost, zdali tam uvedené osoby skutečně dorazily. Jiné souhrnné vyjádření uvádí, že se vystěhovalo nebo vrátilo do původního bydliště do července 1939 26 222 uprchlíků, z nichž bylo asi 1000 české národnosti, 8500 německé národnosti a na 7000 židů-československých státních příslušníků.

Některé z diskutovaných akcí se neuskutečnily – vystěhování do Habeše či emigrace do Francie proběhla v daleko menší míře. Na provedení všech zamýšlených akcí se nedostávalo času. Údobí druhé republiky bylo totiž příliš krátké. Jak se ukazuje, Ústav pro péči o uprchlíky ve spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí měl na emigrační akci určitý podíl, tudíž nebyla jen samostatnou akcí něm. sociální demokracie či židovských organizací, přestože tyto organizace provedly velký kus práce ve vyjednání emigračních možností především pro „svoje“ uprchlíky.

Memorandum ŽNO a „židovská“ diskuze o vystěhovalectví

Pro asi polovinu židovských uprchlíků, registrovaných do července 1939, byl útěk prvním krokem do emigrace. S ohledem na společenské klima ve druhé republice, sílící český nacionalismus, antisemitismus, ohrožení ze strany nacistického Německa a pro mnohé židovské utečence nemožnost pracovně zakotvit v druhé republice tak emigrace představovala jediné východisko z nastalé situace.

Nejvyšší rada Svazu židovských náboženských obcí se zabývala postavením židovského obyvatelstva v republice a také vystěhovaleckými otázkami. V tom směru předložila ministerské radě v lednu 1939 i zvláštní memorandum, v němž vyzývala k vyřešení a „zkoumání“ židovské otázky s klidem, důkladně a s použitím potřebných znalostí a zkušeností. Listina se zabývala především možností převrstvení, otázkou vystěhovalectví, situací emigrantů a uprchlíků a možnostmi, kterými mohli židé přispět při výstavbě nového státu.

Proces stěhování se měl vhodným způsobem upravit. Jakýkoliv tlak byl považován za prostředek k vyhnání či útěku, který by mohl poškodit republiku v zahraničí. Pro vystěhování židovského obyvatelstva vnitrozemského, emigrantů a uprchlíků se proto vyžadovalo: a) možnost přistěhování do zemí, v nichž mohl Evropan žít, b) způsobilost vykonávat povolání, která byla žádána, c) finanční prostředky potřebné pro život v těchto teritoriích. Přestože se vystěhovalecké možnosti do evropských zemí jevily jako skrovné, měla československá vláda učinit v tomto směru maximum nejen pro sjednání příslušných destinací, ale také pro vyjednání co nejlepších podmínek. Vzhledem k předpokládaným komplikacím se především pomýšlelo na britská dominia, USA a jihoamerické státy. Vystěhovalectví se mělo provádět podle jednotného plánu za součinnosti státu a všech organizací, které se jím zabývaly. Židovské organizace – Palestinský úřad pro Palestinu a HICEM pro všechny ostatní země získaly v této činnosti mnoho zkušeností a styků, které se měly zužitkovat.

Memorandum vyzývalo ke kontrole četných rozbujelých vystěhovaleckých projektů, které vyvolávaly obavy ohledně jejich úspěšné realizace. Bod končil vírou, že spolupráce na plánované a dobře organizované emigraci mezi židovskými institucemi a státem může přispět ideálním a hmotným zájmům republiky, pomůže těm, kteří se chtějí vystěhovat, a stane se příspěvkem k řešení židovské otázky.

Problém emigrantů z Německa a Rakouska byl považován za přechodný, neboť domácí a zahraniční židovské organizace pracovaly na jeho eliminaci. Než by se vystěhovali, měli by najít útočiště ve zvláštních táborech a ubikacích se státní garancí. Text vyjadřoval závazek, jestliže by stát dal k dispozici slíbené tábory, židovské společenství by emigranty vydržovalo podporami ze zahraničních prostředků. Situace uprchlíků se lišila jednak počtem (mezi 1 215 000 osob), ale také hospodářskou a sociální strukturou. Od prozatím nejasné státní příslušnosti a její specifikace se odvíjela otázka jejich jmění a majetkové dispozice.

„Ježto vládní nařízení zabránila jejich zařazení do zdejšího hospodářského procesu, žijí z hotového nebo z prostředků opatřovaných zdejšími židovskými organizacemi.“ Memorandum pro usnadnění odchodu utečenců navrhovalo důkladné „převrstvení“ mladých, ale i starších uprchlíků mezi 35 až 40 lety. Převrstvení i odchod se měly provádět plánovitě bez zbytečných obětí na majetku. Na podrobných plánech emigrace se pracovalo.

Převrstvením, likvidací emigrantů z Německa a Rakouska, postupným odchodem uprchlíků z obsazeného území a vystěhováním oné části zdejšího usedlého obyvatelstva, jež se v rámci hospodářských předpokladů chtělo vystěhovat, neměla být již židovská otázka tak palčivá. „Poměrně malý počet zbylého židovského obyvatelstva – a ten se bude přirozenou cestou dále zmenšovati – normální strukturou hospodářskou a sociální obyvatelstva pracovitého a státu oddaného, jazykově a kulturně neodlišujícího, nebude v dobách klidných pociťován jako otázka volající po vyřešení a působící neklid.“ Memorandum (uvádělo počet těchto lidí mezi třemi až čtyřmi tisíci. Na základě již uvedených údajů víme, že v prohlášení se kalkulovalo jen s židovskými emigranty. Text prohlášení také předpokládal, že v druho-republikových hranicích Čech a Moravy se nacházelo asi 81 600 osob židovského vyznání. V obsazeném území žilo asi 28 400 osob, což dohromady dalo 109 000 osob)předpokládalo, že všechny uvedené návrhy mohly být realizovány, pokud by nedošlo k omezení práv rovnoprávnosti židovských spoluobčanů, dotčení nabytých práv, jakož i hospodářskému útisku tohoto obyvatelstva.

Již dříve žádala Nejvyšší rada ministerstvo sociální a zdravotní správy, aby se mohla účastnit všech jednání týkajících se problematiky židovské péče a podílet se na dobudování Ústavu pro péči o uprchlíky. K tomuto účelu zamýšlela ve spolupráci s ostatními sociálními korporacemi navrhnout do Ústavu pro péči o uprchlíky vhodné osoby s praktickými zkušenostmi, které by zajistily také nutný styk nového ústavu se stávajícími židovskými organizacemi. Zástupci byli nakonec jmenováni a účastnili se jednání vystěhovalecké sekce Ústavu pro péči o uprchlíky jako odborní znalci. Dr. Kverka se tak stal členem výboru znalců za židovskou náboženskou obec.

K výše charakterizovanému memorandu Nejvyšší rady je nutné uvést, že stát přes jisté kroky učiněné již na podzim se intenzivněji začal angažovat ve vyhledávání vystěhovaleckých možností právě až na začátku roku 1939, tedy v době, kdy bylo jisté již přidělení britského daru, který byl proponován především pro umožnění emigrace uprchlíků z Německa a Rakouska, německých a židovských uprchlíků z po- hraničí. Víra v klidné vyřešení židovské otázky v republice související s neomezováním židovských práv, kterou předpokládalo zmíněné memorandum, byla obtížně realizovatelná z mnoha důvodů vnitro a zahraničně-politických. Zážitky židovských uprchlíků (umístění v „zemi nikoho“, nemožnost najít práci, různorodé přijetí vnitrozemským obyvatelstvem), tak nemusely přispívat k dobrému jménu republiky při vycestování těchto osob. K židovským uprchlíkům z Německa a také z pohraničí, kteří se soustředili především na myšlenku vycestování z ČSR, se přidávali i židé z vnitrozemí. Jednak z důvodu vývoje mezinárodní situace, představující růst německé hrozby, ale také z důvodu změny společenského klimatu. Úřady druhé republiky však musely kličkovat mezi požadavky nacistického Německa, britské vlády či obchodních kruhů v USA. Velká část židů a německých emigrantů, kteří mínili v republice zůstat, musela změnit své rozhodnutí. Z celkového počtu 196 714 uprchlíků čsl. státních příslušníků do 1. července 1939 se rozhodlo vystěhovat do ciziny 3,4 % Čechoslováků, 42,7 % Němců a 41,7 % židů. Celkový počet osob toužících po vystěhování činil 20 175 osob.

Jak se ukazovalo, řada potenciálních židovských emigrantů spatřovala největší problém ve vládním nařízení o přezkoumání československého státního občanství a o pobytu cizinců-emigrantů na území ČSR, které přijala Beranova vláda pod nátlakem Německa 27. ledna 1939. Občanství mělo být přezkoumáno u všech osob, které je získaly po 1. listopadu 1918 nebo bydlely 1. ledna 1938 na území připojeném k cizím státům. Občanství se přiznávalo pouze osobám původu českého, slovenského, podkarpatoruského a bývalým občanům uherské a německé národní skupiny. Podle druhého nařízení museli republiku opustit ve lhůtě jednoho až šesti měsíců všichni, jimž československé státní občanství nebylo uděleno nebo uznáno, nebyli české a slovenské národnosti a zdržovali se v ČSR z obavy před represáliemi, které by je čekaly ve vlastní zemi. Na schůzi příslušníků židovské náboženské obce z Ústí nad Labem viděli někteří z diskutujících židovských právníků nebezpečí právě ve vládním nařízení o „přezkoušení“ čsl. státního občanství, podle kterého mohli někteří židé ztratit státní občanství, což považovali za novinku v československém právu, protože doposud nemohl nikdo svoje státní občanství pozbýt proti své vůli, aniž by současně nabyl jiného státního občanství. Řečník dr. Julius Margolius k tomu uvedl: „Jest jisto, že není pro židy lhostejné, zda-li odcházejí do ciziny jako čs. st. občané, anebo jako osoby bez státní příslušnosti, budou-li všechny jejich zachovány, anebo budou-li tyto vztahy přerušeny. … Problém uprchlický se změnil v problém vystěhovalecký, židé doufají a žádají, že se budou moci vystěhovat jako českoslovenští státní občané a že jim k tomu bude poskytnuta přiměřená lhůta, neboť vystěhování není snadné, protože všechny státy jsou uzavřené.“ Pro úplnost se musí zmínit pozitivní stanovisko advokáta Josefa Bondyho k tomuto předpisu, které prezentoval na jedné z posledních schůzí Česko-židovského společenského sdružení 16. února 1939.

Připravil: Dr. O. Tuleškov

Vydaly České národní listy jako 855. publikaci, která je určena pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 23.4.2025.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz http://ceske-narodni-listy.estranky.cz